Základní modely v chovu psů

Základní modely v chovu psů

Chovem psů nemůže být nazýváno pouze páření dvou jedinců kvůli produkci štěňat. Takový přístup by způsobil pád mnoha plemen. Chov je vlastně umění, které vyžaduje znalosti genetiky, pokrevních linií aj., ale hlavně lásku ke psům. Nikdy nelze spojovat dva jedince jen proto, že případného krycího psa máme hned za rohem nebo je majitel psa dobrým přítelem. Vždy se musí brát ohled na to, zda se k sobě vybraní jedinci hodí typově, mají odpovídající povahu a zdraví. Nikdy nesmí být spojováni dva jedinci s opačným extrémem, tzn., že se například nespojuje příliš drobná fenka s největším a nejmohutnějším krycím psem plemene. Vady se vždy sčítají a tak pak máme v jednom vrhu část psů drobných a část psů mohutných, a tím vzniká vrhová nevyrovnanost. Vada jednoho psa z páru může být vyvážená pouze standardní vlastností druhého jedince. Na chovatelích leží zodpovědnost za budoucí generace psů. Při nepromyšleném chovu, při páření nemocných a jinak postižených jedinců by se brzy vytratila odolnost a vlastnosti daného plemene. Základním faktorem zlepšování genofondu populace je plemenný výběr. Všechny živé organismy mají určitou genetickou výbavu, množství "genů", jež kódují jejich konkrétní vlastnosti. Každý jedinec má tuto genetickou výbavu zdvojenou - má tzv. "diploidní" sadu chromozómů - útvarů, ve kterých jsou geny umístěny. Pohlavní buňky mají tuto sadu pouze "haploidní" (jednoduchou) a nový tvoreček - embryo pak sadu opět zdvojenou, protože dostává jednu sadu od otce a jednu sadu od matky. Genetické základy vlastností potomka jsou tedy ovlivněny oběma rodiči stejně. Další roli pak hraje dědivost jednotlivých znaků a vliv vnějšího prostředí. Zděděné vlastnosti jsou navíc závislé na kvalitě - konkrétní formě genů (alel). Ty mohou být buď dominantní (silné), recesivní (slabé, podřazující se dominantním) i různě se navzájem ovlivňující mezitypy. Dominantní formy alel ve zjednodušeném schématu přebijí a přehluší vliv alel recesivních. Proto, aby se vlastnost přenášená recesivní alelou projevila, musejí být recesivní alely v genetické výbavě dvě (např. hnědé zbarvení labradorských retrievrů). Kromě jiných vlastností jsou recesivní alely v mnoha případech nositeli geneticky podmíněných onemocnění. Sejdou-li se tedy dvě alely dominantní, pes bude naprosto zdravý. Když se jedna dominantní alela spojí s jednou recesivní, onemocnění se neprojeví, ale zvíře bude jeho skrytým genetickým přenašečem. Onemocnění však propukne v případě, kdy se sejdou dvě recesivní alely tohoto genu.

 

Známe několik druhů plemenitby:

Příbuzenská plemenitba

Příbuzenská plemenitba - inbreeding=nejužší příbuzenská plemenitba (otec × dcera, matka × syn, vlastní sourozenci mezi sebou...).

 

Rozeznáváme dvě formy:

- zpětné páření na rodiče, kdy se nezvyšuje homozygotnost, ale genetická podobnost,

- páření sourozenců nebo polosourozenců. Zde se zvyšuje homozygotnost, kdy se genotyp rozkládá na více homozygotních genotypů s vyšší variabilitou znaků. Biologická podstata příbuzenské plemenitby spočívá v tom, že se zvyšuje homozygotnost. Pokud genotyp rodičů obsahuje vlohy letální či semiletální povahy způsobuje degeneraci, inbrídingovou depresi.

Negativní důsledky příbuzenské plemenitby se projevují snížením životaschopnosti, konstituční odolnosti, plodnosti, růstové schopnosti. Samozřejmě má i kladné vlastnosti, ale ty se bohužel nemohou projevit v celé šíři, neboť je snižována celková životní síla. Při příbuzenské plemenitbě je třeba rozeznávat její stupeň. Čím jsou páření jedinci příbuzensky vzdálenější, tím jsou následky méně nebezpečné.

Podle počtu generací vzdáleností genotypu připařování příbuzných jedinců dělíme příbuzenskou plemenitbu na:

- úzkou/pokrevní,

- blízkou příbuzenskou plemenitbu,

- vzdálenou příbuzenskou plemenitbou.

Příbuznost, tedy její vyjádření procentem, je možno určit dle tzv. Wrightova vzorce. Výsledek je značen jako Fx (%) a je možno místo výpočtu použít pro stanovení hodnoty Fx následující tabulku:

Druh páření Fx % sourozenci mezi sebou I. pokolení 25 % Sourozenci mezi sebou II.pokolení 37,50 % Rodiče a děti I. pokolení 25 % Rodiče a děti II. pokolení 37,50 % Polosourozenci mezi sebou 12,50 % Prarodiče s vnoučaty 12,50 % Bratranci a sestřenice se 4 spol. dědy 2,50 % Strýc/tety s neteří/synovcem 12,50 % Polostrýc/poloteta s neteří/synovcem 6,25 % Polobratranec a polosestřenice s 1 spol. dě 3,13 %

Wrightův vzorec: Fx=? [(0,5 n+m+1 (1+Fa)]

Výsledek výpočtu se nazývá koeficient příbuzenské plemenitby a označuje se Fx. F je samotný koeficient, x je označován jedinec, u kterého se koeficient příbuzenské plemenitby počítá. Vzorec bere v úvahu řadu údajů. Písmeno n udává u každého společného předka, v kolikáté generaci zpět se objevuje v linii otcovské a písmeno muvádí stejnou skutečnost v linii mateřské. Občas se stává, že i v rodokmenu se opakující předek je sám výsledkem příbuzenské plemenitby a tato skutečnost může do značné míry ovlivnit výsledek výpočtů. Proto je ve Wrightově vzorci obsažen i koeficient příbuznosti tohoto jedince a je označován Fa. V některých případech se PP netýká jen jednoho předka. Symbol ? znamená, že jsme do propočtu zahrnuli předky všechny. Dalším způsobem vyjádření koeficientu příbuznosti je i metoda F. Horáka, spočívající ve výpočtu součtu generací, ve kterých se vyskytují společní předci. Příbuzenská plemenitba garantuje jakýsi druh "klonování". Tedy záruku, že pokud spáříme dva jedince s totožnými znaky (tedy stejnou genetickou informací), docílíme utvrzení těchto znaků natolik, že se nám budou častěji v populaci opakovat. Samozřejmě dochází k utvrzení znaků jak v tom žádoucím, tak i nežádoucím směru. To znamená, když jsou třeba nedopatřením (do psa opravdu nikdo nevidí) pářeni jedinci, kteří jsou nositeli nemocí, degenerativních znaků apod., dramaticky se pak zhoršuje zdravotní potenciál nového jedince. Vzhledem k tomu, že se v minulosti nejužší příbuzenská plemenitba velmi brzy projevila negativně, přešlo se k mírnější formě - liniové plemenitbě. Tato forma se zdála mnohem přijatelnější a jeden z názorů je, že období zkušeností chovatelů je totiž příliš krátké na to, aby mohli dohlédnout na dlouhodobé následky. Vysoké procento defektů dnešních čistokrevných psů přece není ničím jiným, než výsledkem této desítky let dlouhé praxe. Příbuzenská plemenitba s sebou nese vážné dopady na zdraví, protože ztráta alel je podstatně urychlována. Příbuzenská plemenitba sama nevytváří žádné špatné dědičné vlohy, pouze je přivádí na světlo a zvyšuje jejich frekvenci. Skutečný dopad je v jejím dlouhodobém důsledku na dědičné zdraví a vitalitu. Že příbuzenská plemenitba může natrvalo poškodit plemeno jako celek nebylo dříve známo a je to znevažováno či zamlčováno i v dnešní době.

Liniová plemenitba

Liniová plemenitba (vzdálená příbuzenská plemenitba)=tvorba tzv. chovných linií, tj. skupin zvířat různého stupně příbuznosti s podobnými morfologickými a fyziologickými vlastnostmi a podobným dědičným založením s cílem tyto pozitivní vlastnosti v potomstvu upevnit. Zakladateli jsou významní plemeníci a pokračovateli jejich synové, vnuci a pravnuci pářící se s vybranými nepříbuznými či vzdáleně příbuznými fenami s podobnými vlastnostmi. Maximální nejbližší příbuznost pářených jedinců je však jen bratranec×sestřenice.

Nepříbuzenská plemenitba

Nepříbuzenská plemenitba je podle běžné definice páření partnerů, kteří nemají alespoň po pět generací žádné společné předky. Často je však třeba se spokojit se třemi generacemi bez společného předka. Tato plemenitba nesmírně zlepšuje zdraví, ovšem pouze v případě, že v dotyčném plemeni není obecná úroveň příbuzenské plemenitby už tak vysoká, že jsou všechna zvířata blízce příbuzná již z dřívější generace. Jednorázová nepříbuzenská plemenitba není zázračný lék. V zájmu plemene si každý chovatel musí při využívání svých psů, i když jsou to nositelé absolutně špičkových dědičných vlastností, uložit jistá omezení. Naléhavě žádoucí je v každém plemeni využívat v reprodukci co největšího počtu kvalitních psů. U všech způsobů plemenitby je třeba důsledně provádět selekci a u zvířat používaných v chovu věnovat pozornost metodám kontroly dědičnosti. Bohužel přísná selekce ale také redukuje genotyp, což se musí zohlednit. Na druhou stranu může být také velká populace v genetickém počtu "malá", když zpravidla pochází z malého počtu předků - zakladatelů nebo se z příliš malého počtu krycích psů upřednostňují v chovu jen někteří. Zachování nebo vylepšení genetické různorodosti vyžaduje dostatečně velkou základnu a vyšší procento využívaných krycích psů. Praxí bylo potvrzeno, že defekty spojené s příbuzenskou plemenitbou jsou vážné a mohou se do genetických defektů plemene zapsat na dlouhou dobu či nesmazatelně.

Chovným cílem by neměl být "elitní chov"na úkor ostatního chovného stavu nebo dokonce celého plemene, nýbrž vyšlechtění mnoha psů vysoké kvality, kteří vykazují vynikající hodnoty ve stavbě výkonu a genetické. Zároveň však nebazírovat na malichernostech a dbát na výborné zdraví a dobrou povahu těchto jedinců. S pomocí maximální možné nepříbuzenské plemenitby bude zachována nejvyšší genetická variabilita. Počet známých dědičných chorob za posledních šedesát let dramaticky vzrostl. V současnosti je to asi 450 chorob a v roce 1928 jich bylo pět.

 

Pro výpočet příbuznosti mohou dobře posloužit tyto odkazy:

http://collie-online.com/pedigree/0_simulateur.php

http://www.czerwonytrop.com/inb/index.php?full=ok&lng=en

Převzato z knihy: Doc. MVDr. Zdeňka Procházky, DrSc. : Chov psů                                                   

 

TOPlist
aktualizováno: 04.12.2016 19:54:42