DoporučujemeZaložit web nebo e-shop

Dědičnost chrupu

Dědičnost chrupu

Úplný trvalý chrup psa má 42 zubů. Při prohlídce zubů však u různých plemen zjišťujeme častou či méně častou chudozubost. Některým jedincům chybí nejčastěji jeden, ale může to být i více zubů z různé kategorie. V dolní čelisti chybí zuby častěji než v horní. Dědičností chudozubosti se zabývali různí badatelé. Autorem nejznámějších a také nejpodrobnějších studií tohoto problému je pan František Horák z KIánovic, uznávaný odborník v kynologii u nás i v široké cizině. O dědičnosti chrupu publikoval více než dva tucty prací v nejrůznějších našich i zahraničních časopisech. Přehledná a dostupná práce z poslední doby (Horák, 1991) je souhrnem jeho studií. Dosavadní výsledky ukazují, že jak chudozubost v horní čelisti, tak výskyt nadpočetných zubů jsou vady částečně vázané na pohlaví. Chybí-li například v horní čelisti zub u psa, chybí většinou tentýž zub u jeho synů, a naopak, je-li takto postižena fena, nalézáme stejnou vadu u jejích dcer. Toto pozorování však nemá absolutní platnost. U zubů dolní čelisti tato závislost zatím nebyla potvrzena. Každý zub je samostatnou genetickou jednotkou, jeho růst je kontrolován jedním genem. Chudozubost, stejně jako výskyt nadpočetných zubů, je vadou recesivní. Dominantní je vývin plného chrupu. První premoláry a poslední moláry jsou však určitým způsobem ovlivněny i délkou čelisti. Hell (1981) dokazuje podrobným studiem velkého počtu lebek vlků, že vývoj chrupu u psovitých šelem jde pravděpodobně směrem k redukci počtu zubů. U vlků zaznamenává pouze chudozubost, ale žádné jiné vady chrupu.

Chrup dospělého psa sestává ze 42 zubů (20 v horní a 22 v dolní čelisti). Zuby jsou rozlišené na řezáky, špičáky, zuby třenové a stoličky. V horní čelisti jsou v jedné polovině 3 řezáky, 1 špičák, 4 zuby třenové a 2 stoličky. V polovině dolní čelisti jsou 3 řezáky, 1 špičák, 4 zuby třenové a 3 stoličky. Čtvrtý zub třenový v horní čelisti a první stolička v čelisti dolní se nazývají trháky. Mléčný chrup štěněte je složen z 28 zubů. V jedné polovině horní i dolní čelisti je po 7 zubech: 3 řezáky, 1 špičák a 3 zuby třenové. Mléčný chrup se prořezává ve věku 3-6 týdnů, k výměně řezáků dochází ve věku 3-5 měsíců, k výměně špičáků ve věku 5-7 měsíců, k výměně zubů třenových (2.-4.) ve věku 5-6 měsíců. Stoličky se zakládají přímo jako zuby trvalé, prořezávají se ve věku 4-7 měsíců. První zub třenový se zakládá rovněž přímo jako zub trvalý.

 

Skus

  • Jak již bylo uvedeno, pes má v horní a dolní čelisti šest řezáků, které v čelisti tvoří pravidelné oblouky. Horní řezáky jsou mírně předsunuty před řadou řezáků dolních, takže při skousnutí za sebe zapadají tak, že přední plochy dolních řezáků se lehce dotýkají zadních ploch řezáků horních. Toto vzájemné zaklesnutí horních a dolních řezáků se nazývá skus.

 

  1. Nůžkový skus
  • Pokud horní řada řezáků vytváří mírný oblouk a dolní řezáky se lehce dotýkají řezáků horních nebo je mezi nimi mezera do 1 mm, hovoří se o nůžkovém skusu, který se požaduje u většiny plemen psů, a je proto skusem fyziologickým.Je dominantní nad všemi ostatními odchylkami. Je popsána recesivní alela "sm", která kontroluje zkrácení spodní čelisti - short mandible (Phillips, 1945). Dokonalá genetická analýza se nemohla udělat, protože většina postižených štěňat uhynula krátce po narození, během prvních dnů života. Přesto se uvádí, že podkus je recesivní.

 

  • O dědičnosti předkusu, nepravidelného skusu a kleštového skusu není mnoho původních informací. Všeobecně je však přijat názor, že výsledné postavení řezáků proti sobě závisí rovněž na délkách čelistí. Ukázalo se, že kratší lebka se při křížení spíše prosazovala, nevykazovala však úplnou dominanci (Šiler a Fiedler, 1978). Velmi důležitý je však poznatek, že délky horní a dolní čelisti se dědí nezávisle, takže při páření dvou jedinců mezi sebou, kdy oba mají správný nůžkový skus, ale jeden z nich má dlouhou nosní partii a druhý naopak krátkou, docházíme ke značným extrémům u potomstva, které se projeví výskytem jak předkusů, tak podkusů. (takto vznikají jedinci, kteří pak své vady předávají dál, je ovšem pravdou, že nesmí být zařazeni do chovu, ale stejnou cestou vzniklí jedinci s klešťovým skusem do chovu zařazováni být mohou.).

 

  1. Klešťový skus
  • Pokud je linie oblouku dolních řezáků na stejné úrovni jako oblouku řezáků horních nebo u přílišného vychýlení dolních řezáků dopředu, takže kousací hrany obou řad řezáků dosedají na sebe, vzniká skus klešťový. Někteří zoologové považují i tento skus za fyziologický, neboť pes prý používá klešťové postavení řezáků při trháni masa, odhryzávání masa z kostí, při vykusování blech v srsti aj. S tímto stanoviskem však nelze souhlasit právě z fyziologických důvodů: klešťový skus zejména v mladším věku nedovoluje psovi maximální skousnutí, přičemž premoláry i moláry nemohou zcela plnit svoji funkci při "střihání" potravy. Nejpádnějším dokladem nefyziologičnosti klešťového skusu je mimořádně rychlé obrušováni řezáků do velkých ploch mnohdy až na polovinu jejich původní délky (což se fyziologicky vyskytuje u psů až v sedmi letech), čímž zcela mizí původní funkce řezáků.

 

 

Jak s výskytem předkusu, tak podkusu má spojitost skus klešťový.

  • Objevuje se v liniích, kde jsou postiženi jedinci předkusem i podkusem, ale také se jedinci s tímto skusem objevují jako rodiče postižených potomků, protože standard či bonitační řád povoluje bonitovat jedince s klešťovým skusem. Způsob dědičnosti nelze určit, protože často chovatelé neznají stav chrupu u jedinců, kteří nebyli zbonitováni a ačkoliv se tento typ skusu objeví u štěněte, není pravidlem, že po výměně mléčných zubů za trvalé zůstane nadále skus klešťový.

 

  1. Předkus (brachygnathia superior)
  • Je-li oblouk dolních řezáků při sevřených čelistech před obloukem horních řezáků, jde bez ohledu na velikost mezery o předkus. Je to takový stav čelisti, kdy je horní čelist kratší než dolní čelist a díky tomu jsou horní řezáky postaveny za spodními řezáky. Vedle dědičnosti se na vzniku této vady může uplatnit i úraz (tupý úder ve směru podélné osy čelisti) nebo její zlomenina, která předčasně uzavře růstové zóny. Diagnostika je vzhledem k různé délce čelistí a postavení řezáků velmi snadná. Terapie, vzhledem k tomu, že nelze zkrácenou horní čelist prodloužit, spočívá v chirurgickém zkrácení dolní čelisti. Zatímco podkus se všeobecně uznává za jev patologický, předkus standard některých plemen s deformovanými lebkami přímo vyžaduje.
  1. Podkus (brachygnathia inferior)
  • Je-li mezera mezi horními a dolními řezáky větší než 2 mm, jde o podkus. Vzniká pří nesprávném postavení podélných os oblouků řezáků nebo při zkrácení dolní čelisti. Je to stav, kdy je spodní čelist kratší než horní čelist. Převislá část horní čelisti, která postrádá protiváhu spodní čelisti, v průběhu života zvířete postupně sklesává. Řezáky spodní čelisti zraňují tvrdé patro, řezáky horní čelisti zraňují kůži a sliznici spodní čelisti.
  1. Nepravidelný skus
  • U řezáků se nehodnotí pouze jejich vzájemné postavení co do podélné osy horních a dolních řezáků, nýbrž i postavení jednotlivých řezáků v oblouku čelisti. Za fyziologických poměrů na sebe jednotlivé řezáky dosedají svými okraji a tvoří souvislý čelistní oblouk.
  • Odchylky z této polohy řezáků se hodnotí jako nepravidelný skus. Pokud některý řezák vystupuje z této řady oblouku při zachování správné polohy k podélné ose, hovoří se o podélně nepravidelném skusu. Je-li zachován pravidelný oblouk, avšak některé řezáky jsou vychýleny z řady své podélné osy, vzniká příčně nepravidelný skus. Kombinací obou těchto odchylek postavení řezáků vzniká kombinovaně nepravidelný skus.

 

Oligodoncie

  • Jak u divoce žijících šelem psovitých, tak i u psa domácího se vyskytují jedinci, kterým některé zuby chybějí; tento jev se nazývá oligodoncie. U převážné většiny plemen současné standardy vyžadují plnochrupost. Oligodoncie se připouští jen u plemen s deformovanými lebkami nebo čelistmi.

 

  • Požadavek plnochruposti u cílevědomě řízeného chovu psů není samoúčelný. Zuby jsou např. u pracovních plemen významným "pracovním nástrojem". Při často používané, byť vzdálené příbuzenské plemenitbě je pravděpodobnost výskytu chudozubosti větší a při kumulaci této vady v chovu se navíc zvyšuje i její rozsah. Proto se při současném řízení chovu psů chudozubí jedinci podle aktuální situace v chovu z něho většinou vyřazují. I tak se čas od času oligodoncie vyskytne i po plnochrupých rodičích.

 

  • Odpůrci vyřazování chudozubých jedinců z chovu většinou argumentují skutečností, že ve volné přírodě se oligodoncie rovněž vyskytuje, i když nemohou doložit, že takto postižení jedinci se do chovu aktivně zapojují. Poukazuje se i na to, že v převážné většině chybějí zuby afunkční (tj. P1 a M3). U zubu M3 snad lze tento argument přijmout, avšak P I svojí přítomností v čelisti nepochybně zpevňuje fixaci špičáků, což je z hlediska jejich funkce úloha velmi významná. U dalších chybějících zubů nelze "afunkčnost" uplatňovat, neboť jejich význam pro zpracování potravy je evidentní: nepřítomný zub činí naopak afunkčním zub protější při prvotním "střihání" potravy. V případě obhajoby těchto chybějících zubů se používá jako argument tzv. recesivní dědičnost výskytu oligodoncie. Právě tato vlastnost však je nebezpečná, neboť proto se oligodoncie vyskytuje zcela nepravidelně a neočekávaně i u potomků rodičů (případně prarodičů) plnochrupých.

 

  • Naprostá většina chybějících trvalých zubů není v čelisti vůbec založena. V malém procentu lze rentgenologicky trvalý zub v čelisti prokázat, ovšem skutečnost, že se tento zub neprořezal (tj. nedorostl příslušné velikosti), je důkazem patologického vývoje zubu, který je nutno hodnotit jako chybějící. Tuto důležitou skutečnost mnoho majitelů psů s neprořezaným zubem hlasitě neuznává, i když nutnost vyřazování z chovu u jiných patologických jevů schvaluje.

 

  • Nejobtížnější je hodnocení chybějících zubů v důsledku vylomení nebo zlomení zubu. Důkazem této skutečnosti by mělo být pouze potvrzení veterinárního lékaře, který se však může zodpovědně vyjádřit k vylomení zubu jedině v tom případě, když majitel postiženého psa přijde k ošetření ihned nebo nejdéle do týdne po vylomení zubu.

 

  • Pozornému majiteli psa by nemělo vylomení zubu uniknout, neboť jde o proces velmi bolestivý, spojený s krvácením z čelisti. Zbytek zlomeného zubu lze rentgenologicky prokázat kdykoliv a z chovatelského hlediska bez velkého rizika tolerovat. Vylomení zubu s kořeny, které není při běžné práci psa a fyziologickém stavu zubů jevem zcela normálním, je totiž po dvou až třech týdnech, kdy se lůžko včetně eventuální fraktury vyhojí, rentgenologicky neprokazatelné. Na základě dlouhodobých zkušeností lze doporučit tolerovat veterinárně doložené chybějící zuby pouze na výstavách (nevýznamných pro zařazování zvířat do chovu) a nepřihlížet k nim při zadávání známky.

 

Zdvojení zubů

  • U některých krevních liniích psů se často vyskytuje zdvojení zubů (především P1, ojediněle i M). Výskytu tohoto jevu se až dosud věnovala malá pozornost. Vysvětlení není zcela jasné: může jít o zdvojené založení lůžka trvalých zubů, které nemají své mléčné předchůdce, anebo o přetrvávání (perzistenci) mléčných P2, které jsou velikostí i tvarem podobné trvalým P.

 

Zubní kámen

  • V poslední době se ve stále větší míře u psů podobně jako u lidí vyskytuje zubní kámen. Podstata tohoto jevu je zřejmě výsledkem působení několika činitelů (rodová predispozice, složení diety a pitné vody, zubní hygiena aj.).
  • Tvorba zubního kamene se může objevit již u mladých psů, častější výskyt však je u psů starých, výrazně častěji jsou postihována plemena malá až miniaturní. Tvorba tenké vrstvy vápenatých solí začíná u dásní a vyznačuje se tmavě hnědým zbarvením.
  • Postupně se rozšiřuje od základu zubu k jeho špičce a zesiluje u dásni, které mechanicky dráždí a způsobuje jejich zanícení. Při ponechání takto postiženého chrupu bez ošetření dochází zejména při drcení tvrdé potravy k poranění dásní a jejich krvácení.
  • Hojení zanícených dásní má za následek jejich postupné stahování a obnažování krčků zubů. Na drsném povrchu zubního kamene a obnažených krčků se zachycují zbytky potravy, jejichž rozklad je doprovázen výrazným pachem z dutiny ústní psa.
  • Při zanedbání tohoto stavu může postupně docházet k vypadávání zubů se všemi následky pro přijímání potravy psa a jeho pracovní využití. Jedinou ochranou proti tomuto jevu jsou preventivní a léčebná opatřeni, prováděná podle pokynů veterinárního lékaře.

 

Převzato z knihy: Doc. MVDr. Zdeňka Procházky, DrSc. : Chov psů

aktualizováno: 04.01.2024 22:00:26